Vyučovací metody poznávací

Jsou vymezené myšlenkovým postupem , jehož učitel při výkladu užívá, budují na myšlenkových operacích.

Tyto operace nevystupují samostatně , ale jsou vždy součástí určitého systému, v němž se spojují , podminují a doplnují dalšími myšlenkovými operacemi. Z funkčního hlediska plní v jazykové složce mateřského jazyka základní funkci poznávací . Jde o myšlenkové operace, jež vedou k poznání skutečnosti a souběžně k správnému a vhodnému využívání jazykových prostředků . Jejich prostřednictvím lze žáka přivést k určitým poznatkům a také k poznání

metod samých s jejich osvojením v praktickém užití.

Jazykové jevy žák poznává a osvojuje si je na základě myšlenkového procesu. Tím rozvíjejí

žákovy mentální schopnosti a jeho osobnost se formuje v procesu myšlení. Při tzv. operačním myšlení se uplatnují základní myšlenkové operace jakými jsou : - analýza a syntéza

- komparace

- abstrakce

- generalizace

- konkretizace

- klasifikace

- analogie

- indukce

- dedukce

Analýza = rozčlenění celku na části, tj. na jednodušší složky

¨ postupuje od celku k jeho částem a umožnuje určení podstatných znaků zkoumaného celku

¨ vystupují v ní do popředí dvě stránky

Jedna se opírá o rozčlenění na části ( vychází z rozlišování neboli diskriminace ),

druhá myšlenkově vytyčuje jednotlivé znaky a vlastnosti celku, opírající se o srovnání s ostatními.

Þ je základní metodou uplatnovanou při vyučování mateřskému jazyku

Jazykový prostředek nabývá analýzou podoby rozčleněného obrazu. Na 1. st. se s A setkáváme v téměř každé myšlenkové činnosti žáka.

Syntéza : = myšlenkové sloučení ( složení ) částí objektu v celek nebo spojení jejich různých vlastností do integrovaného celku.

postupuje od známých jevů k novým, předem neznámým komplexům na základě známého materiálu.

= relativně obtížnější myšlenková operace

V jazykovém vyučování jsou analýza a syntéza spjaty , proto lze hovořit při jejich použití ve výuce mateřského jazyka o analyticko – syntetickém myšlenkovém postupu.

Komparace : ( srovnání ) = myšlenkový postup, kterým zjištujeme shody a rozdíly mezi věcmi nebo porovnávanými jevy. Jde o relaci shody a rozdílu.

Porovnáním shodných stránek sledovaných předmětů nebo jevů se odkrývají jejich podstatné rysy. Srovnáním se žáci učí postihnout podobnost a rozdílnost dvou nebo více objektů a shodu jejich částí a vlastností. S. tvoří podstatu abstrakce, generalizace konkretizace a klasifikace.

Abstrakcí rozlišujeme a zdůraznujeme podstatné od nepodstatného , a to tak, že se soustředujeme na určité stránky sledovaných jevů , od ostatních odhlížíme.

Abstrakcí tak dospíváme k pojmům , jejichž reálný základ nelze ani vnímat, ani si ho představit. jde myšlenkovou činnost, při níž se dochází k obecným poznatkům.

Generalizace ( zobecnování ) vystihuje společné znaky objektů . Prostřednictvím abstrakce se nachází to, co je pro tyto objekty podstatné a co umožnuje jejich možné spojení na základě společných znaků. Vyčlenování společných a podstatných znaků má určitý význam v oblasti verbálního myšlení pro pojmotvorné procesy.

Při zobecnování je nutno předcházet tzv. předčasné neboli neúplné generalizaci, vycházející z nedostatečného počtu příkladů.

Na 1. st. zobecnování využíváme např. při výkladu o stavbě slabiky, jestliže žák neanalyzuje i slabiky , kde samohláska je nahrazena slabikotvornou souhláskou, pak může chybovat v případech jako vl – na , se – dm aj. popř. vydělovat chybně slabiky mr-a-ve-nec, br-ouk. apod.

Konkretizace : = myšlenkový postup od všeobecného k jednotlivému, tj. od třídy k jejím elementům, žáci zobecnělé poučení dokládají vhodnými příklady ( upevnují se vztahy mezi obecným poučením a jazykovou skutečností ).

Klasifikace : ( třídění ) = myšlenkový proces , jímž se skupina jevů nebo předmětů dělí na podskupiny podle určitého třídicího znaku ( dělidla) .

= založena na principu podřadování jednotlivého všeobecnému.

· představuje operaci dělení rozsahu pojmů , jde o dělení určité třídy na druhy, dělení těchto druhů apod.

Analogie : = myšlenkový postup, v němž na základě shody dvou nebo více jevů či znaků porovnávaných elementů usuzujeme na shodu jevů či znaků porovnávaných elementů i v jiných vlastnostech těchto elementů .

- využívá se v jazykovém vyučování hojně

Subsumpce : ( podřazování ) = myšlenkový postup , jímž zvláštní podřizujeme obecnějšímu, např. při sestavování významových řad : Anička - panenka – hračka – věc .

Při vytváření jazykových vědomostí a dovedností vede učitel myšlení žáků bud myšlenkovým postupem induktivním, nebo deduktivním. Pří postupu induktivním ( indukci ) docházíme na základě jednotlivých příkladů k obecnému závěru – směřuje od analýzy jednotlivých příkladů k definici ( poučce ) , tj. od jednotlivého k obecnému.

Žáci se nejprve seznamují s jednotlivými předměty a jevy na podkladě bezprostředního vnímání , pak přecházejí k uvědomování si obecného závěru, a to od jednotlivých pojmů k nadřazenému pojmu. Jestliže třeba na základě srovnání významu slov jako měsíc – luna dojde žák k závěru , že významy některých slov jsou blízké nebo totožné, užil induktivního postupu.

Poznatky osvojené tímto postupem bývají trvalejší a uvědomělejší.

Dedukce : = myšlenkový postup od obecného k jednotlivému

od definice k příkladům

Při jejím použití se žáci učí vycházet z obecných zákonitostí a pravidel a postupovat od nich k jednotlivostem a praktickému použití.

Např. jestliže vyjdeme z poučky , která vyjadřuje , co jsou synonyma, a na konkrétních příkladech si ověříme, zda-li o nich platí nebo neplatí výchozí tvrzení, užíváme myšlenkové dedukce.

= vhodná zejména při upevnování a prohlubování učiva